Arabská říše byla krátce po dobytí Maghrebu strašně roztažená přes půlku světa — od Iránu po Maroko. Vládce sídlil v Damašku, což je do Tuniska strašně daleko, a tak kalif jmenoval svého zástupce, který se jmenoval Ibrahim ibn Aghlab. Tento Ibrahim ibn Aghlab se ovšem postavil proti kalifovi a prohlásil za emíra. Emirát brzo nabyl dědičné povahy. Emír je něco jako princ. V devátém století tedy vládne v Tunisku dynastie Aghlabidů (založená tím Ibrahimem). Toto období se nazývá zlatým věkem Tuniska. V Kairouanu se staví velká mešita. Pro srovnání: u nás tou dobou probíhá zlatý věk Velké Moravy.

Zajímavé je, že emirové sídlí v městě Tunisu.Tunis byl až do té doby nevýznamnou arabskou vesnicí a přístavem poblíž mnohem důležitějšího Kartága. Město Tunis zažívá rozvoj (mešita Zitouna), v Sousse a v Monastiru se staví opevněné kláštery nazývané ribaty. Aghlabidové dobyli Sicílii a Maltu. Díky Aghlabidskému vlivu se do křesťanské Evropy přes Sicílii dostaly první kousky arabské učenosti (např. Al Chvárizmí) a značná část zapomenuté učenosti řecké.

Další vládnoucí dynastie byli Fatimidové, kteří přišli z Jemenu. Na Fátimidech je zajímavé, že to byli Šíité a tvořili výraznou opozici do té doby vládnoucím damašským Sunnitům. Fátimidé po čase  dobyli Egypt a přenesli do něj své hlavní město. Tunisko po odchodu vládců zpustlo, načež bylo 1159 dobyto Almohady z Marákeše (ti vládli i ve Španělsku), opět Sunnity. Časem se opět opakoval osamostatňovací scénář a z místního guvernéra povstala další dlouhá dynastie Hafsidů (1228 až 1574). Z Hafsidů stojí za zmínku sultán (něco jako král) a kalif (císař = ochránce víry) Abu Abdullah al-Mustansir, součastník našeho Přemysla Otakara II. Abu Abdullah al-Mustansir např. odrazil křížovou výpravu francouzského krále Ludvíka devátého (ten v Tunisu i zemřel).